úterý 3. října 2023

Jak jsme založili Zahradu pod muškatelkou


Pokud jste někdo zavítal na tyto stránky, vítám vás v mojí divoké Zahradě pod muškatelkou.

A jelikož je mým dobrým zvykem začínat věci z opačného konce, budu popisovat moje pokusy se zahradničením a životem chalupářky, které začaly už před dvaceti lety. Takže zahradu v současné době tvoří změť tisíců začátečnických chyb a omylů a někdy dokonce už i povedených výsledků, ale hlavně spousta radosti z přírody a živáčků, kteří na zahradě nacházejí svoje místo a útočiště.

Je podzim, a k mým podzimním radostem posledních několika let patří i sklizeň hrušek a jablíček. Konečně jsem se dočkala…

Dobrodružství začalo už dávno. Nejdřív jsem si vysnila chaloupku, a k chaloupce zahradu. A při tom přemýšlení o zahradě jsem usoudila, že ke staré chaloupce zcela nerozlučně patří vysoké ovocné stromy, takové, co pamatujeme ve starých sadech a zahradách. A začalo mé pátrání po starých odrůdách. Když už to vypadalo téměř beznadějně, v knihovně jsem objevila starou pomologii jabloní a hrušní. Co stránka, to vyobrazený prastarý poklad našich pradědů a prababiček … . A do některých odrůd starých i několik stovek let jsem se zamilovala. Nejvíc asi do hrušně z názvem Muškatelka šedá, plodící prý slaďounké malinké hruštičky vzhledem jako plody frňákovníku…

Chaloupku, starou a rozklíženou, se nám podařilo získat od přátel i s velikým rozlehlým pozemkem, ve stráni pod lesem, vlhkým a zarostlým devětsily, bodláky a místy až třímetrovými kopřivami, pálivými jako ďas, co dělaly obrovské pálivé pupeny i přes několik vrstev oblečení, které jsme překřtili na trifidy. Soutěžili jsme, kdo najde delší. V dolní části se svažitá louka měnila v bažinu a za řadou vzrostlých stromů na břehu bublal potok.

Prvním rokem jsem jen chodila po pozemku, sledovala slunce a stíny, vodu v půdě a vybírala místa, kam by se stromky daly vysadit. Vysoké stromy musí mít svůj prostor, tak jsem mezi nimi v představách pochodovala a počítala kroky,  aby měly dost sluníčka ...

A pak nastalo složité období shánění starých odrůd, protože před dvaceti lety si v zahradnictví klepali na čelo, že někdo shání „staročecha“ a měli mě za blázna. Ale našla jsem nakonec nadšence až z Bílých Karpat, který staré odrůdy pěstoval, a tak dobrodružství mohlo začít.

Podařilo se, a malé proutky dvouletých špičáků starých odrůd jabloní, třešní a švestek doputovaly až na zahradu. Ideální podzimní počasí nebylo, pod horami přicházel sníh brzo, takže se kopaly jámy a vysazovaly stromky za vydatného sněžení. Ze soucitu jsem obalila tenké kmínky jutou, co kdyby jim byla zima … Chyba! Pod jutu se s chutí ukryli hlodavci záškodníčci a na jaře byly stromky dohola zbavené kůry.

Tedy druhý pokus další rok. Opět doputovaly na zahradu nové stromky, opět na podzim, vykopala jsem nové díry, vysadila stromky, ještě dát chráničky kolem kmínků, a aby si srny nesmlsly, tak kolem dokola půlmetrový plůtek. --- A opět začal padat sníh. A toho roku padal a padal a napadlo přes metr sněhu, mršky srnky okaté přešly po louce po vrchu po sněhu a spásly malinké stromky přes plůtky shora.

Tedy pokus číslo tři. Opět jsem už od známého pěstitele nakoupila kýžené stromky jabloní, třešní a švestek, tentokrát raději ve dvojnásobném množství, něco přijde na vybraná místa, zbytek se „někam postrká“. Kmínky zakryly bílé chráničky proti sluníčku, kolem celých stromků jsme s mužem natáhli do čtverce 2x2 metry pletivové ohrady vysoké metr a půl, chudinky v tom ani nebyly ty proutečky vidět, a tyto ohrádky nám tam vydržely dvanáct let. Přes rok v těch pletivových ohradách vždy vyrostla džungle, protože louka kolem se dala posekat, ale do pletivových budníků plných rumrajchu se nikomu nechtělo. Ale kupodivu, v  té bujné vegetaci se broučci nějak popasovali mezi sebou a malé stromečky nikdy netrpěly škůdci. A dostaly šanci vyrůst a zesílit, a nyní už můžeme chodit pod jejich korunami. A v  posledních několika letech už sklízíme i ovoce, v bedýnkách nám ten voňavý poklad voní ve sklepě až do jara, jen si u vysokých stromků musí člověk trpělivě těch několik let počkat...

A třeba o dobrodružství s hrušněmi a lisování moštu zase někdy příště.


2 komentáře:

  1. Zahradníci a zahrádkáři jsou vlastně takoví věční bojovníci s přírodou. Musí dělat opatření proti škůdcům a trhat plevel. Zalévat. Chránit plodiny proti kroupám atd. Ale zároveň tu samou přírosu se kterou bojují zároveň potřebují k tomu, aby rostliny dobře zakořenily a plody zrály.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snažím se být takový zahradník, co moc nebojuje, spíš se to naše místo snažím obohacovat. Najít, čemu se tam daří, a pak už to tolik péče nepotřebuje ... Ale dost věcí jsme si taky museli odpustit. Ze studeného podhůří úrodné Polabí prostě neudělám :)

      Vymazat