(aneb Pár kroků po Svornosti)
Hrneček plechový
s obitým okrajem
rozbitá ústa
a úsměv krvavý...
A svíčky oharek
rezavé mřížoví
pár schodů do tmy
nebude vyprávět...
Usíná trnoví
drátů a oceli
v paměti lesů
komu to vypoví...
Škrábání po stěnách
v mechu a kamení
hnijící dřevo
temnota v hlubinách...
Zešedlá zeď
nepaměť vědomí
šepoty po nocích
probůh už mlč.
když vítr ti ohýbá
ruce tvé zelené k zemi
až k pláči
Není tu ticho
když rány ti rozrývá
do dálky hozené květy
ta hnízda ptačí
Není tu místo
kde obejmout kořeny
tvé zvrásněné pahýly, kolena
co do země kráčí
Není tu místo
na laskavé souznění
míza řas slepýma očima
jak slzy se tlačí
Není tu čas
když pápěří usedá
pro společnou baladu, kámen a hlínu
pár století stačí …
.jpg)
A jelikož je mým dobrým zvykem začínat věci z opačného konce, budu popisovat moje pokusy se zahradničením a životem chalupářky, které začaly už před dvaceti lety. Takže zahradu v současné době tvoří změť tisíců začátečnických chyb a omylů a někdy dokonce už i povedených výsledků, ale hlavně spousta radosti z přírody a živáčků, kteří na zahradě nacházejí svoje místo a útočiště.
Je podzim, a k mým podzimním radostem posledních několika let patří i sklizeň hrušek a jablíček. Konečně jsem se dočkala…
